Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist


STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Parlament České republiky

Poslanecká sněmovna

výbor petiční

výbor pro sociální politiku a zdravotnictví

21.9.1999

 

Připomínky

k návrhu zákona o sociálně-právní ochraně dětí

 

-

PETICE

 

I.

 

Vážené poslankyně, vážení poslanci,

 

 

k vládnímu návrhu zákona o sociálně-právní ochraně dětí (tisk č. 260) dovolujeme si předložit Vám následující připomínky :

 

 

Návrh zákona o sociálně-právní ochraně dětí přes některá svá pozitiva klade dle našeho názoru neúměrný důraz na (předpokládanou) schopnost a (nereálnou) neomylnost státní správy v upravované oblasti sociálně-právní ochrany a významným způsobem otevírá prostor pro ne vždy zcela oprávněnou ingerenci státu do rodinných vztahů. Proti neoprávněným zásahům do těchto vztahů naopak postrádá obranné mechanismy.

Zcela na libovůli a subjektivním výkladu orgánů sociálně-právní ochrany dětí (v praxi převážně sociálních pracovnic okresních a obecních úřadů) zákon ponechává posuzování tak závažných otázek, jako je např. zájem a blaho dítěte (§ 5), zda je podezření ze spáchání trestného činu na dítěti ohrožujícího jeho život, zdraví, lidskou důstojnost nebo jmění a zda taková skutečnost trvá po takovou dobu nebo je takové intenzity, že nepříznivě ovlivňuje vývoj dítěte nebo je příčinou nepříznivého vývoje dítěte (§ 6), zda dítě potřebuje odbornou pomoc a zda ji potřebuje nezbytně (§ 12), zda jde o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané (§ 42 odst. 1) a další, aniž by je blíže specifikoval a definoval.

 

Zákon také opomíjí, že i sama nekvalifikovaně prováděná sociálně právní ochrana může děti ohrožovat, což např. dala zřetelně najevo Rada Evropy definováním systémového týrání v souvislosti s doporučením R(93)2 ze dne 22.3.1993.

 

Zkušenosti a poznatky z výkonu sociálně právní ochrany stávajícími orgány péče o děti okresních a obecních úřadů v situacích rozvodů rodičů a jejich sporů o výchovu dětí a úpravu styku s nimi (ročně řádově několik desítek tisíc případů; i podle předložených statistických údajů jde tedy o nejrozsáhlejší sociálně-právní agendu) nás vedou k závěru, že bez přísně vymezených kompetencí a odpovědnosti, transparentnosti a kontrolovatelnosti orgánů sociálně-právní ochrany, včetně výkonem této sociálně právní ochrany pověřených právnických a fyzických osob, bude v uvedené veřejnoprávní oblasti rodinného práva docházet zákonitě k nezodpovědným excesům v podobě formálního a účelového výkladu zákona a zneužívání pravomocí k manipulaci dětmi i jejich rodiči a dalšími rodinnými příslušníky; kdo nás ochrání před našimi ochránci ?

 

(Peticí ze dne 26.10.1998 naše sdružení požadovalo zásah Ministerstva práce a sociálních věcí proti vědomému ignorování a porušování správního řádu v pěti konkrétních případech. Na vyvození důsledků proti konkrétním (ne)zodpovědným osobám čekáme dodnes marně; i ony budou však předložený zákon uplatňovat v praxi !)

 

Návrh zákona tak na jedné straně otevírá prostor pro takové zásahy státu (i jiných subjektů) do rodinného a osobního života a občanských svobod, které neuplatňoval ani minulý - totalitní - režim, na straně druhé omezuje svobodné rozvíjení i naprosto neškodných občanských aktivit ! O negativních důsledcích, které přijetí zákona v předložené podobě může přinést, lze se poučit již dnes ze zahraničních zkušeností. Viz např. Bulletin Občanského institutu č. 89 a 93 Státní zásahy do rodinného života a Roztržené domovy (www.iustin.cz).

 

K jednotlivým ustanovením návrhu zákona se proto vyjadřujeme takto :

 

 

Ustanovení § 5 navrhujeme změnit takto :

 

 

“Předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí je zabezpečení jejich potřeb. Výkonem sociálně-právní ochrany dětí nesmí být zasahováno do práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob.”

 

 

Ačkoliv zájem dítěte je podle předpokladu důvodové zprávy (otázka je, zda reálného!) základním a rozhodujícím hlediskem všech orgánů nebo jiných subjektů, které se dítětem zabývají, nebo řeší jeho problémy, a nelze jej nikdy podřadit zájmům jiným, jako jsou např. zájmy rodičů, rodiny, jiných osob, státu (str. 60), je tento termín velmi neurčitý a v praxi svádí k různým subjektivním a účelovým výkladům a naopak k nadřazování zájmů jiných. Naproti tomu potřeby dítěte lze pro každé jeho věkové a vývojové období stanovit poměrně přesně, a to i s přihlédnutím k jeho konkrétní rodinné či osobní situaci.

Pod záminkou tzv. zájmu dítěte dochází rovněž v dosavadní praxi orgánů péče o děti i k neoprávněným zásahům do práv např. zákonných zástupců; zákon by proto měl obsahovat také ustanovení na ochranu před případnou svévolí státní moci nebo pověřených osob.

 

 

K ustanovení § 6 :

 

Ačkoliv navržené vymezení skupin dětí, na něž se sociálně-právní ochrana má zaměřovat zejména, je oproti předchozím verzím návrhu zákona určitější a výstižnější, nelze jej považovat za dostatečné. Skutečnosti, které nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou jeho příčinou, je podle našeho názoru nezbytné příkladmo (nikoliv taxativně) vyjmenovat přímo v zákoně, neboť jejich příliš obecné vymezení v praxi svádí k subjektivnímu a účelovému výkladu zákona bez možnosti občanské kontroly.

 

Vzhledem k tomu, že zákon mj. definuje právo každé osoby upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, nebo na skutečnosti uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) až e), (§ 7), i právo dítěte a jeho zákonných zástupců požádat o pomoc při ochraně života dítěte a dalších jeho práv, včetně povinnosti oslovených orgánů pomoc poskytnout, je jistě na místě, aby kdokoliv mohl sociálně patologické jevy pojmenovat s odkazem na určitý a srozumitelný zákon a posouzení, zda dítě je či není ohroženo, nebylo jen výsadou státní správy, která tak často svádí ke zneužívání a svévolnému výkladu. Navíc i podle důvodové zprávy je současná situace právní úpravy neuspokojivá také proto, že neodpovídá potřebné úrovni ochrany dítěte v souvislosti s novými společenskými jevy, zejména ohrožením dětí novým spektrem negativních vlivů a jevů (str. 55 návrhu).

S termínem dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané také přímo operuje ustanovení § 42 odst. 1 návrhu zákona.

 

Jestliže zákon má termíny tělesné či duševní týrání a zneužívání obsahovat, potom nelze souhlasit ani s názorem předkladatele, že nemůže obsahovat také námi již dříve navržené definice týrání a zanedbávání dětí, neboť jde údajně o kategorie trestně právní (vyrozumění zn. 21-33608/97 ze dne 14.10.1997, 21-4365/99 ze dne 26.2.1999). Jak vyplývá z níže uvedeného textu, rozhodujícím kritériem pro posouzení právní kategorie je vždy intenzita závadového jednání a proto definice týrání a zanedbávání dětí lze bezpochyby použít jak pro potřeby zjištění příčin vzniku nepříznivých vlivů působících na děti a preventivních forem sociálně-právní ochrany i pro výchovnou činnost, tak i pro rozhodování o výchovných opatřeních podle zákona o rodině a přestupcích podle souběžně navržené novely přestupkového zákona. Z tohoto hlediska námi navržené definice představují i kvalifikované vodítko pro plnění oznamovací povinnosti ve smyslu ust. § 8 trestního řádu.

(Krádež může být také jak přestupkem, tak i trestným činem; záleží vždy na výši škody !)

 

 

V neposlední řadě poukazujeme na zákon ČNR č. 246/92 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, který výslovně zakazuje týrání zvířat jak volně žijících, tak i chovaných v lidské péči a definuje 17 způsobů jejich týrání.

Obdobný způsob právní ochrany jako zvířata si zcela jistě zaslouží i děti !

 

 

Ustanovení § 6 odst. 1 proto navrhujeme změnit takto :

 

 

“(1) Sociálně-právní ochrana se zaměřuje zejména na děti,

a) které jsou týrány, zanedbávány nebo zneužívány, popřípadě jejichž rodiče

1. zemřeli,

 

2. neplní ....”

 

 

Dosavadní odst. 2 § 6 navrhujeme přečíslovat na odst. 3 a ustanovení § 6 odst. 2 navrhujeme změnit takto :

 

 

“Pro účely tohoto zákona se za týrání, zanedbávání a zneužívání dítěte považuje zejména jakákoliv nenáhodná, vědomá či nevědomá aktivita nebo neaktivita rodiče, vychovatele nebo jiné osoby, která poškozuje tělesný, duševní nebo sociální stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt. Za týrání dítěte se považuje i jeho pohlavní zneužívání.

Tělesné zanedbávání je neuspokojování tělesných potřeb dítěte, zejména neposkytováním přiměřené výživy, oblečení, přístřeší a zdravotní péče.

 

Citové zanedbávání je neuspokojování citových potřeb dítěte, a to zejména pokud se týká náklonnosti i pocitu dítěte, že někam patří.

Zanedbávání výchovy a vzdělání je poškozování intelektuálního rozvoje dítěte zejména neposkytnutím mu možnosti, aby dosáhlo naplnění svého plného vzdělanostního potenciálu.

 

Tělesné týrání je tělesné ublížení dítěti a nebo nezabránění ublížení či utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení.

 

Citové týrání je jednání, které má negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování, a to zejména formou verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakovaného ponižování dítěte či jeho zavrhování, vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům, násilné izolace a omezování dítěte a vyvolávání situací, kdy má skoro stále pocit strachu.

Pohlavní týrání je vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti nebo chování, a to kýmkoliv, komu bylo dítě svěřeno do péče.

 

Systémové týrání je ublížení dítěti nebo jeho rodině, způsobené systémem, který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin, zejména tím, že

  1. dítěti je upřeno právo na informace a je mu upřeno právo být slyšeno,

  2. dítě je neprávem odděleno od jednoho nebo obou rodičů,

  3. dítě je zanedbáváno a není o něj řádně pečováno v denních zařízeních, ve školách, v pěstounském zařízení či domově nebo jiném prostředí,

  4. dítě je vystavováno necitlivým nebo zbytečným lékařským prohlídkám,

  5. v dítěti je vyvolána úzkost v rámci jeho kontaktu se soudním nebo jiným právním systémem,

  6. rodičům je odepřeno právo na informovanost a na účast na rozhodování, kdykoliv je to pro život dítěte významné,

  7. jsou nedostatečné služby či zdroje pomoci týranému dítěti, aby mohlo zůstat se svou rodinou, kdykoliv je to možné.”

 

 

Uvedené definice vycházejí z dokumentů Rady Evropy a z definice domácích odborníků (prof. Dunovský, prof. Matějček a další).

 

 

Ustanovení § 8 odst. 2 navrhujeme změnit takto :

 

 

“Orgány sociálně právní ochrany a pověřené osoby jsou povinné zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž názorům dítěte musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.”

 

 

Formulace uvedené předkladatelem v návrhu zákona svým obsahem neodpovídají smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, toto ustanovení Úmluvy tak reálným obsahem - jak uvádí předkladatel v důvodové zprávě - naplněno není. Právo svobodně se vyjadřovat sice dítěti přiznáno je, avšak předkladatel již opomíjí z Úmluvy vyplývající povinnost státu zabezpečit výkon takto upraveného práva; z našeho pohledu tedy povinnost orgánů sociálně-právní ochrany (i orgánů dalších) zabraňovat jakýmkoliv manipulacím dítětem a ve své činnosti se jich zdržet !

Děti - a potvrdí to jistě nejen specialisté na jejich psychiku, ale i každý rozumný rodič nebo vychovatel - jsou lehce ovlivnitelné a podléhají manipulaci či zastrašování. Takové děti potom snadno projeví “svůj” názor, bez ohledu na to, zda se s ním skutečně vnitřně ztotožňují, a to i v nepřítomnosti manipulujícího a ovlivňujícího rodiče nebo dalších osob (srovnej rovněž s publikací Syndrom zavrženého rodiče, vydanou Ministerstvem práce a sociálních věcí pro potřeby orgánů péče o děti).

O zneužívání tzv. vlastního názoru dítěte viz též dále uvedený příklad z praxe.

 

 

 

Ustanovení § 12 navrhujeme ze zákona vypustit a další ustanovení patřičně přečíslovat.

 

Oprávnění okresního úřadu uložit rodičům (event. dalším osobám odpovědným za výchovu dítěte) povinnost využít pomoc odborného poradenského zařízení, pokud rodiče nezajistili dítěti odbornou pomoc, ačkoliv dítě takovou pomoc nezbytně potřebuje a okresní úřad takovou pomoc dítěti předtím doporučil, přímo či nepřímo předpokládá omezení rodičovských práv orgánem státní správy, což je v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož práva rodičů mohou být omezena jen rozhodnutím soudu, i s ust. § 42 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, může učinit jen soud (vymezení rodičovské /nikoliv státní!/ zodpovědnosti viz ust. § 31 odst. 1 a 2 zákona o rodině). Odporuje též smyslu “poradenské činnosti”, mají-li být “rady” a “pomoc” přijímány na úřední příkaz !

 

 

(Zpráva ČTK ze dne 25.9.1997 hovořila o přípravě obdobné právní úpravy ve Velké Británii. Podle návrhu tamnější vlády by rodiče, kteří odmítnou převychovávat své problémové děti, měli být pokutováni až do výše 1000 liber. Pravomoc nařídit rodičům, aby se účastnili speciálních výchovných kursů - tedy uložení jim povinnosti - však má příslušet soudům, nikoliv administrativnímu aparátu státní správy, a to pouze v případech, kdy se prokáže, že např. za trestnou činnost dětí nesou také svůj díl viny!)

 

Není také zřejmé, podle jakých kritérií by orgán sociálně-právní ochrany posuzoval, zda uloženou “pomoc” poradenského zařízení dítě, rodiče nebo jiná odpovědná osoba za výchovu dítěte a dítě samo potřebují a z čeho by nařízená pomoc sestávala, zda např. také z (psycho) terapií, či jiných zneužitelných metod působení na duševní stav člověka.

Vzhledem k dosavadní činnosti orgánů péče o děti, v níž se jako projev manipulativních a diskriminačních praktik rozmáhá alibistické a bezdůvodné prosazování odborných psychologických a psychiatrických vyšetření dětí (srovnej s výše uvedenou definicí systémového týrání) a mnohdy velice pochybných “terapií” i v triviálních případech zjevného popouzení dítěte proti druhému rodiči, řešitelných spíše včasným a důsledným vynucováním nezávadného jednání rodiče “prvního” výchovnými a dalšími sankčními opatřeními, lze opět předpokládat zneužívání takového oprávnění k zajišťování klientely pro spřízněná a nebo přímo okresním úřadem zřizovaná a dotovaná odborná poradenská zařízení ne vždy dostatečné úrovně, a k šikanování (včetně pokut v přestupkovém řízení) nepohodlných “kverulantů”, tzn. kvalitních a výchovně způsobilých otců nezl. dětí domáhajících se proti zlé vůli státních orgánů práva na výchovu vlastního dítěte a nebo na pravidelné osobní kontakty s ním a důsledně vyžadujících po státních orgánech plnění jejich zákonných povinností.

Preventivní výchovné působení na rodiče nebo jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte by zcela jistě postačovalo, nemá-li navrhovaná pravomoc vzbuzovat také oprávněné obavy ze zneužívání psychiatrie a příbuzných oborů, o němž se nechá uvažovat již v souvislosti s některými dosavadními excesy orgánů péče o dítě. Samoúčelná “psychiatrizace” přirozených - tedy vždy více či méně ambivalentních rodinných vztahů - je společensky stejně škodlivá, jako jiný extrém státní moci, t.j. tolerance trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí v souvislosti s úpravou styku nezl. dětí s otci, popřípadě s dalšími příbuznými z jejich strany !

 

Příklad z praxe :

 

 

Při rozvodu manželů T. z Prahy 5 soud schválil dohodu rodičů, kterou byly nezl. děti Naděžda, nar. 11.2.1980, a Adam, nar. 28.9.1985, svěřeny do výchovy matky a otci upraven styk s nimi. Rodiče i po rozvodu nadále žijí ve společném bytě. V červnu 1997 podala matka nezletilých soudu návrh na omezení styku dětí s otcem a posléze i návrh na vydání předběžného opatření o úplném zákazu styku. Dne 15.7.1997 při rozhovoru rodičů o průběhu prázdninového programu dětí, když od 1.8. měly být obě děti měsíc ve výchově otce, došlo k fyzickému napadení pana T. bývalou manželkou s následkem vážného úrazu pana T. a jeho hospitalizace s déletrvající pracovní neschopností.

Dne 30.7.1997 se paní T. se synem Adamem (12 let věku) dostavila na orgán péče o dítě Místního úřadu Praha 13 a uvedla, že se syn údajně otce bojí, nechce s ním být v měsíci srpnu a vyhrožuje, že od něho uteče. Sociální pracovnice údajně totéž vyslechla ještě jednou přímo od Adama, s kterým hovořila “o samotě”, tedy po odchodu matky na chodbu před kancelář. Sociální pracovnice poté úředně požádala o psychologické a psychiatrické vyšetření chlapce v Krizovém centru Linky bezpečí Nadace Naše dítě. Vyšetřování nezl. Adama byla provedena ihned následující den, opět v přítomnosti matky. Dne 1.8.1997 byla ředitelkou Linky bezpečí a Krizového centra Linky bezpečí podána orgánu péče o děti písemná zpráva o tzv. odborných vyšetřeních chlapce s doporučením respektovat “přání dítěte”, tedy znemožnit jeho předání do výchovy otce o prázdninách podle rozsudkem soudu schválené dohody rodičů. Matka tak také učinila.

 

 

Posléze vyšly najevo tyto skutečnosti :

 

1) Dne 30.7.1997 v 17.00 hodin, po svém návratu z pobytu v nemocnici, se pan T. dostavil z vlastního zájmu na orgán péče o děti a hodlal informovat o rodinné situaci příslušnou sociální pracovnici. Ačkoliv do konce pracovní a úřední doby zbývala ještě hodina, sociální pracovnice jej odmítla přijmout a rovněž jej ani neinformovala, že týž den zařídila psychologická a psychiatrická vyšetřování jeho nezl. dítěte. Na souhlas s takovými vyšetřováními se pana T. jako zákonného zástupce dítěte rovněž neptala a nezajímala se ani o jeho názor na tvrzení matky.

2) Informaci o vyšetřování jeho dítěte neposkytlo panu T. ani zmíněné “odborné pracoviště” a ani ono se netázalo na souhlas otce s těmito vyšetřováními.

 

3) Písemná “zpráva” ředitelky Linky bezpečí a Krizového centra Linky bezpečí o vyšetřování nezl. Adama obsahuje formulace, které vydávají subjektivní a nepravdivá tvrzení paní T. za objektivní skutečnosti a dotýkají se občanské cti a lidské důstojnosti pana T.

4) V téže době, kdy údajně nezl. Adam projevoval strach z otce a chtěl od něho utéci, pokud by s ním měl strávit měsíc o prázdninách, zaslal tátovi bez vědomí matky pohled z pobytu s matkou na chatě u babičky, z jehož textu je zřejmý normální vztah dvanáctiletého chlapce k otci.

 

5) Po ústním jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci návrhu matky na omezení styku a jeho zákaz předběžným opatřením, vydal soud usnesení, kterým se návrh matky na předběžné opatření zamítá a matce zaslal písemnou výzvu dle § 272 odst. 2 o.s.ř., aby se rozsudku o výchově nezl. dětí a o styku otce s nimi dobrovolně podrobila a styk nemařila, neboť její tvrzení se neprokázala.

 

 

Případ lze hodnotit takto :

Matka nezletilých dětí svým účelovým jednáním směřujícím k zákazu či omezení styku dětí s otcem znemožnila v rozporu se soudním rozsudkem nezl. Adamovi strávit s otcem měsíc o letních prázdninách (dcera vzhledem ke svému věku již matčiny manipulace odmítla). Plné podpory se matce při tom dostalo ze strany orgánu péče o děti a tzv. oborného pracoviště. Jak sociální pracovnice, tak příslušní “odborníci” jednali svévolně, neprofesionálně a neeticky. Zjevně nikoliv ve prospěch nezl. Adama, ale v pochybný prospěch svůj. V zájmu zajištění klientely a tedy možnosti vykazovat svou potřebnost pro získání dotací, grantů a sponzorských příspěvků, porušili tyto osoby rodičovská práva pana T. a jeho právo na ochranu osobnosti. Jejich jednání nese rovněž znaky systémového týrání nezl. Adama ve smyslu výše uvedených definic Rady Evropy.

 

Z hlediska návrhu zákona o sociálně-právní ochraně plyne z výše uvedeného poučení, že pokud budou uzákoněna některá sporná oprávnění orgánů sociálně právní ochrany, dojde zákonitě k jejich obdobnému zneužívání, a to v rozsahu mnohem širším.

 

 

Ustanovení § 38 odst. 1 navrhujeme upravit tak, aby zřídit komise pro sociálně-právní ochranu dětí přednostové okresních úřadů pouze mohli, nikoliv museli.

 

Podle našeho názoru je nereálné v praxi zabezpečit dostatečně kvalitní personální obsazení těchto komisí, což dokazují také minimální počty stávajících komisí péče o rodinu a děti. Činnost takové povinně zřizované komise se zákonitě stane ryze formální a byrokratickou, zbytečně zatěžující rozpočet okresního úřadu a tedy daňové poplatníky, bez ohledu na jistě bohulibé záměry předkladatele zákona.

 

Sporná je rovněž rozhodovací pravomoc uvedené komise, na což předkladatele upozornila již legislativní rada vlády ve stanovisku č.j. 481/97 ze dne 10.7.1997, podle něhož by rozhodovací pravomoc měla být svěřena správním orgánům.

V případě, že komise by rozhodovací pravomoc měla, není navrhovaným zákonem zaručena odborná způsobilost jejích členů. Na rozdíl od pracovníků okresních úřadů, kteří k výkonu své pracovní činnosti potřebují osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti (viz příslušná vyhláška), členové komise, její předseda a jeho zástupci - s výjimkou tajemníka - kteří by v minimálně tříčlenném obsazení správní rozhodnutí vydávat mohli, by svou odbornou způsobilost osvědčovat nemuseli. Navržená právní úprava proto nedává záruky spravedlivého procesu při rozhodování komise - přispívala by spíše k prohlubování kolektivní nezodpovědnosti.

 

 

V ust. § 50 odst. 1 navrhujeme dosavadní bod d) změnit na bod e) a bod d) upravit takto :

 

 

“d) porušuje při své činnosti obecně závazné právní předpisy,”

 

 

Již v současné době lze zaregistrovat v činnosti některých nestátních subjektů “honbu za klienty”, tedy nejen účelové dramatizování skutečného stavu příslušné problematiky a přeceňování významu vlastní práce (viz např. rozhodnutí Rady pro reklamu č.j. 005/98/STÍŽ - www.iustin.cz) ale i přímé zásahy do práv zákonných zástupců dítěte (viz také již zmíněný příklad z praxe). Proti takovému porušování obecně závazných právních předpisů - také vydávanému za “zájem dítěte” ! - musí být proto veřejnost chráněna.

 

 

Ustanovení § 51 odst. 3 písm. d) navrhujeme doplnit takto :

 

“Okresní úřad na vyžádání

d) může při zachování podmínky mlčenlivosti poskytovat pověřené osobě údaje potřebné pro zajištění její činnosti.”

 

 

Pokud předkladatel v ust. § 57 sám upravuje, že zaměstnanci orgánů a zařízení sociálně-právní ochrany jsou povinni zachovávat mlčenlivost a této povinnosti mohou být zproštěni pouze tím, v jehož zájmu tuto povinnost mají, neměly by být dle našeho názoru oprávněny ani okresní úřady poskytovat v podstatě jakékoliv údaje pověřeným osobám. Toto oprávnění okresního úřadu by dle našeho názoru mělo být omezeno pouze na údaje, na které se povinnost mlčenlivosti nevztahuje. Při všeobecně rozšířené nezodpovědnosti a pověstné české žvanivosti, která je na překážku i tolik úspěšnému “návratu do Evropy”, je zřejmé, že z citlivých osobních a rodinných záležitostí netýkajících se jen “ochraňovaných” dětí by se snadno stala věc veřejná.

 

 

Ustanovení § 52 odst. 2 navrhujeme ze zákona vypustit.

 

Oprávnění zaměstnanců orgánu sociálně-právní ochrany pořizovat obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy dítěte a prostředí, v němž se dítě zdržuje, je-li to třeba pro účely ochrany práv dítěte, je velice sporné. Pokud není zákonem přesně vymezeno, kdy a za jakých okolností je třeba takové oprávnění uplatnit “pro účely ochrany práv dítěte” (jde opět o další vágní formulaci, jejíž výklad by v praxi závisel opět jen na vůli, či svévoli státních úředníků), lze předpokládat jeho snadné zneužívání k neoprávněným zásahům do soukromého a rodinného života (srovnej zejména s čl. 10 Listiny základních práv a svobod a s § 12 občanského zákoníku).

 

Navrhovatel v tomto případě také zcela opomenul nezanedbatelná technická a ekonomická hlediska. Není proto zřejmé, kdo by pořizoval obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy a jakým technickým vybavením. Uvážíme-li, že - při vší úctě - technické znalosti a dovednosti většiny sociálních pracovnic okresních a obecních úřadů končí u zapnutí počítače na němž se samočinně spustí jednoduchý textový program, potom je nereálné od nich očekávat kvalifikovanou obsluhu zařízení k pořizování obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů nezbytného. Se zajištěním odborného technického personálu však předkladatel také nepočítá ve svých požadavcích na další výdaje ze státního rozpočtu (nebo jde snad o uváděných 92 nových zaměstnanců okresních úřadů s náklady 22 600 000,- Kč ročně ?) a neupravuje ani postavení tohoto případného technického personálu při výkonu sociálně-právní ochrany dětí.

Předkladatel rovněž neuvádí výdaje na pořízení technického zařízení pro záznam a reprodukci obrazu a zvuku a spotřební materiál (fotoaparát, videokamera, videorekordér, televizor, diktafon, magnetofon, audio a video kazety, fotografické filmy) a technická kritéria pro jeho standardizaci. Jen při střízlivém odhadu (30 až 50 000,- Kč na jeden orgán ve 100 okresech a obvodech) jde o další milionové či desetimilionové zatížení státního rozpočtu !

Návrhem zákona není uspokojivě řešena ani problematika uchovávání pořízených obrazových a zvukových záznamů a nakládání s nimi. Jestliže rodičům má být znemožňováno seznámit se s údaji (popřípadě pomluvami), které o nich ve spisech shromažďuje státní úřad, jak je zákonem upravena také povinnost mlčenlivosti např. pracovníků fotolaboratoří, kteří budou zpracovávat pořízené obrazové snímky ? Nebo i temné komory budou snad sociální úřednice obsluhovat a okresní úřady vlastnit ? !

 

(Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí zn. 21-30796/99 ze dne 3.9.1999 jsou technické a finanční záležitosti v podstatě podružnými detaily a budou je řešit okresní úřady vlastními silami !)

 

 

Vzhledem k tomu že české soudy věcí péče o nezletilé zásadně odmítají důkazy obrazovými a zvukovými záznamy, jako daňoví poplatníci se důrazně vyslovujeme proti pořizování drahých hraček státním úředníkům !

 

 

Ustanovení § 53 odst. 2 písm a) a c) navrhujeme vypustit.

 

Stanovení povinnosti rodičům spolupracovat s orgány sociálně-právní ochrany při ochraně zájmů a práv dítěte a umožnit návštěvu zaměstnance orgánu sociálně-právní ochrany v obydlí, popřípadě v jiném prostředí, kde dítě žije, je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví dítěte nebo pro ochranu jeho práv, je rovněž sporné a jde opět o zásah do ústavně zaručených práv na ochranu rodinného života a výchovu dětí a nedotknutelnosti obydlí. V praxi bude opět docházet k jeho zneužívání a k neodůvodněným zásahům proti nepohodlným rodinám a rodičům, kteří se zprotiví úřední moci.

 

 

Ustanovení § 59 odst. 2 navrhujeme ze zákona vypustit.

 

Oprávnění pokutovat fyzické nebo právnické osoby, které by bez pověření prováděly činnost uvedenou v § 48 odst. 2, považujeme za nepřípustné. Je absurdní a nemyslitelné, pokud by ve státě, jež ve své Ústavě deklaruje úctu k právům a svobodám každého člověka a občana, který může činit vše, co není zákonem zakázáno, směli jednotliví občané nebo jejich sdružení (právnické osoby) vykonávat pouze se souhlasem státního byrokratického aparátu i takové bohulibé a naprosto neškodné aktivity, jako je např. působení na rodiče, aby plnili povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, vytváření předpokladů pro kulturní, sportovní a jinou zájmovou a vzdělávací činnost dětí (tedy zcela jistě i např. organizování sportovních či technických nebo recitačních kroužků !), pořádání přednášek se zaměřením na řešení problémů souvisejících s péčí o dítě, zřizování výchovně rekreačních táborů pro děti (tedy jistě i těch, na nichž je kladen důraz na správné hygienické návyky třeba pravidelným mytím rukou a čištěním zubů !) či vyhledávání a doporučování osob vhodných stát se osvojiteli nebo pěstouny, a pokud by takto bez pověření opovážlivě spoluvytvářeli onu tzv. občanskou společnost, byli by pokutování až do výše 500 000 korun !!!

Uvedené ustanovení návrhu zákona má zcela nezakrytě likvidační charakter, namířený a kdykoliv zneužitelný proti stánímu aparátu nepohodlným jedincům či občanským subjektům.

 

II.

 

V souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí má dojít také k dílčím úpravám dalších zákonů, včetně zákona o rodině. Vzhledem k tomu navrhujeme, aby do části druhé s nadpisem “Změna zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,” návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálně-právní ochraně dětí (tisk č. 261), byl do Článku II. zařazen nový bod 1. v tomto znění :

 

 

“V § 26 odst. 5 se před slovo "výchovu" vkládá slovo "správnou".”, a další body aby byly patřičně přečíslovány.

 

Nově by tedy ust. § 26 odst. 5 zákona o rodině znělo takto :

 

 

“Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho správnou výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.”

 

 

Současné znění § 26 odst. 5, které bylo do zákona o rodině vloženo jeho novelizací v loňském roce, bylo převzato - bohužel beze slova “správnou” - z vládního návrhu zákona, kterým měl být změněn občanský zákoník a doplněn o úpravu rodinně právních vztahů (Poslanecká sněmovna, I. volební období, tisk č. 2064, 1996, § 928 odst. 3). Podle našeho názoru by zákon o rodině měl i předmětným slovem stanovovat kvalitativní kritéria výchovy dětí. Současné znění totiž do určité (významné) míry popírá hlediska, která podle ust. § 26 odst. 4 má soud sledovat při rozhodování o svěření dítěte do budoucí výchovy rodičů, a upřednostňuje pouze hledisko jediné, t.j. časový podíl předchozí praktické péče o dítě a jeho (jakékoliv) výchovy.

Běžnou součástí sporů rodičů o porozvodové výchově dítěte je bránění jednomu z nich v jeho styku s dítětem a jeho vylučování z výchovy; mnohdy víceleté a absolutní. Soudy tato porušování práv rodiče (v naprosté převaze otce) a dítěte přehlížejí a neřeší a posléze protiprávní jednání odmění tím, že dítě svěří do výchovy tomu rodiči, který si jej svévolně “přivlastnil”. Hodnotově neutrální část předmětného ustanovení tak umožňuje i legální preferenci hanebností, resp. ji přímo předjímá ! Ex malitia nemo commodum habere debet - Ze zlomyslnosti nikdo nemá mít prospěch. Současné znění § 26 odst. 5 zákona o rodině takový amorální a společensky patologický stav bohužel konzervuje; vložení, resp. navrácení slova “správnou” do jeho textu by mu naopak mohlo účinně předcházet.

Případnou námitku, že v praxi nelze stanovit, co je správná výchova, lze snadno vyvrátit určením, co je naopak výchova nesprávná, tedy např. i zabraňování dítěti v rozvíjení jeho citových vztahů s jedním rodičem, omezování jeho rozumového vývoje o poznání poloviny jeho příbuzných a narušování jeho mravního rozvoje příkladem úspěšnosti pohrdání zákonem i právy nejbližších osob.

 

 

Žádáme proto ve veřejném zájmu, aby Parlament České republiky při projednávání návrhu zákona o sociálně-právní ochraně dětí doplnil souběžně předkládaný návrh novely zákona o rodině ve shora uvedeném smyslu.

 

 

 

V Části sedmé, nazvané “Změna zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů,” navrhujeme v Článku VII změnit bod 1. písm. e) takto :

 

 

“e) v rozporu s lidskou důstojností nezletilého dítěte použije vůči němu zjevně nepřiměřeného opatření,”

 

 

Vládou navrhované znění předmětného ustanovení nezaručuje účinný postih těch forem závadového jednání, které jsou vůči dětem nepřiměřené a ohrožují jejich příznivý vývoj, avšak nelze u nich prokázat výslovný “úmysl ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte”. Tak např. osoba podezřelá z uvedeného přestupku může klidně přiznat svůj úmysl dítě potrestat či “výchovně jej vést” (objektivně nepřiměřeným způsobem v rozporu s lidskou důstojností nezletilého dítěte), nemůže být za něj však postižena, pokud nepřizná zároveň úmysl ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte. Viz analogie s vymezením skutkové podstaty tr. činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zákona při posuzování závadového jednání vyšší intenzity, která rovněž nestanoví nutnost prokázání úmyslu pachatele výslovně ponížit lidskou důstojnost nezletilého dítěte. I v tomto smyslu by proto vhodným vodítkem nepochybně byly i námi navrhované definice týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte, výše uvedené.

 

zmocněnci sdružení :

 

Luboš Patera Oldřich Mezl

 

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.