Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Připomínky ke konceptu Zprávy o stavu lidských práv v roce 2003

Radě vlády ČR pro lidská práva

V Praze dne 1.3.2004

Ad 3.3.2. Soud pro lidská práva

Nerespektování jak mezinárodních úmluv tak i např. zákona o rodině, které hovoří o právu dítěte na to být vychováván rodiči a být s nimi v pravidelném a osobním styku ze strany orgánů sociálně-právní ochrany dítěte v ČR vedlo řadu občanů k tomu, že se obrátili na Soud pro lidská práva ve Štrasburku s žalobami na český stát, který jim často po celé roky není zajistit výkon jejich práv. Původních pět rodičů bylo v průběhu roku následováno dalšími, kteří mohli použít vzor žalob přístupný na internetu (www.iustin.cz), což jim usnadnilo v tom, že se mohou obrátit na tuto mezinárodní instituci v případě, že náš stát jim není schopen zajistit výkon jejich práv při výchově vlastních dětí.

Alarmující je sdělení některých českých občanů sdružených do "Štrasburského výboru", že český personál tohoto soudu manipuluje se stížnostmi českých občanů, tyto řádně nepřekládá do jednacích jazyků soudu a dokonce některé ani nepostupuje příslušnému orgánu k rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti (podrobnosti viz www.night.cz).

Ad 3.3. Výbor pro lidská práva

V loňské zprávě bylo uvedeno rozhodnutí Výboru ze dne 25.7. 2002 o oznámení č. 946/200 (Patera proti ČR). Výbor tehdy shledal porušení Mezinárodního paktu o občanských právech v nedostatečném zajištění výkonu soudního rozhodnutí o úpravě styku rodiče s nezletilým dítětem. Nezletilý Lukáš Patera je již 13 let připravován o svého rodiče a jeho otec po celou tuto dobu nejen nemůže své dítě vychovávat, ale ani se s ním stýkat. Dítě je vychováváno v morálně patologickém a defektním prostředí k tomu, že zákony není třeba respektovat. Je vedeno k nenávisti vůči jedné z nejbližších osob.

Na tento verdikt Výboru ovšem nijak nereagovaly příslušné orgány sociálně-právní ochrany dítěte ani soud v tom smyslu, aby zaručily dítěti a jeho rodiči práva, garantovaná jim m.j. Úmluvou o právech dítěte, Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i Mezinárodními pakty OSN a českým Zákonem o rodině. Kolizní opatrovník nepodal návrh na změnu výchovy ani doporučení k zahájení terapie syndromu zavrženého rodiče a nepokusil se dítěti zajistit právo na pravidelný a osobní styk s druhým rodičem, soud nevyužil veškerá opatření a právní prostředky k vynucení vlastního rozhodnutí. Příslušné orgány České republiky nechává tedy verdikt Výboru pro lidská práva v Ženevě zcela inertním a nijak se neřídí jeho názorem. Nečinnost českých orgánů je výsměchem nejen občanovi, ale i Organizaci spojených národů.

V České republice neexistuje dostatečný implementační mechanismus těchto doporučení podobně jako je tomu s kompatibilitou místního práva s mezinárodně přijatými dohodami. Práva dítěte i práva rodiče jsou naprosto neslýchaným způsobem nadále porušována formou tolerance jakéhosi "rodinného apartheidu".

Ad 6.3. Domácí násilí

Psychické týrání dítěte a jedna z jeho nejtěžších forem, "syndrom zavrženého rodiče" nejsou předmětem zájmu organizacích činných v oblasti domácího násilí, neboť se soustřeďují převážně na násilí konané na dospělých ženách. Násilí konané na dětech, v tomto případě většinou ženami - jejich matkami, se jaksi "nehodí" do schématu "muž násilník versus bezbranná žena". Naprostá většina případů syndromu zavrženého rodiče vzniká právě za zavřenými dveřmi a odpovídá definici domácího násilí. Je nezbytné soustředit pozornost na to, aby vznikající legislativa zahrnoval i tuto formu násilí konaného na dětech a výcvik odpovědných orgánů (Policie ČR, sociálních pracovnic, nevládních organizací ad.) na diagnózu forem psychického násilí na dětech, včetně syndromu zavrženého rodiče.

Ad 7. Diskriminace

Jednou z tradičních a rovněž tradičně opomíjených forem diskriminace je diskriminace podle pohlaví. Obvykle se uvažuje pouze o diskriminaci žen ve srovnání s muži (co se týče platů apod.), ovšem diskriminace mužů-otců ve výchově dětí je dlouhodobou záležitostí již od dob před rokem 1989, od kdy nezdravě přežívají obvyklá zažitá schémata:

a) určení dětí do výchovy u nesezdaných rodičů a dětí rodičů po rozvodu

V cca 93% případů je určeno dítě do výchovy matce a jen v několika procentech je shledán jako vhodnější vychovatel otec. Toto schéma jistě neodpovídá biologickým předpokladům pro výchovu dětí, přičemž institut společné péče nebo střídavé péče je využíván zcela nedostatečně. Rodiče, kteří tuto formu výchovy navrhují, se setkávají se zatvrzelým odporem příslušných orgánů.

b)

I v případě určení "styku" jednomu z rodičů je určován jeho rámec výchovného potenciálu zcela nedostatečně z hlediska řádné výchovy, obvykle jen na víkend. Otcům je přisuzována - v tom lepším případě - jen role jakýchsi "víkendových tatínků " a jejich dětem role "víkendových návštěvníků", přičemž oběma je upíráno právo na budování vzájemných vztahů během všedních dní, kdy se mohou např. společně učit apod. Tyto děti si tedy zvykají ne nezdravá schémata, že s otci mohou trávit jen volné dny nikoliv s nimi žít během běžných všedních a pracovních dní. Např. v Itálii je zcela běžné, že styk je otci určen každý všední den, byť jen např. na dvě hodiny odpoledne.Tímto jsou zachovány běžné vazby mezi dětmi a rodiči, nejvíce podobné zdravé rodině. Zachování maxima z těchto rodinných vztahů je ovšem u nás destruováno samotnými sociálními pracovnicemi, které obdobné typy styků zásadně nenavrhují a nezávislými soudy, které nepřešly na "evropský standard", ale setrvávají ve své nedemokratické praxi z období před rokem 1989.

Jak pravil vládní zmocněnec pro lidská práva pro Hospodářské noviny (6.8. 2003), "Z konkrétních případů lze dovozovat, že muži jsou skutečně častěji diskriminováni v rodinných vztazích".

Ad bod 8.5 Právo dítěte na pravidelný a osobní styk s oběma rodiči

Bod ponechat v podobě z roku 2003 a doplnit údaje o problematice syndromu zavrženého rodiče, kterým se zabýval jak Výbor pro práva dítěte tak Rada vlády ve svém usnesení ze dne 6. listopadu 2003 (navrhuji aby doplnila Martina Štěpánková).

Přes to, že MPSV vydalo v r. 1996 metodickou příručku o syndromu zavrženého rodiče, sociálně pracovnice ji při své práci nevyužívají a rovněž nejsou na jejím podkladě schopni podávat doporučení na odborné vyšetření dětí s podezřením na syndrom zavrženého rodiče dětskými specialisty schopnými diagnostikovat a léčit tento závažný psychický stav.

Dosud neexistuje v České republice jediné zařízení (tzv. reintegrační centrum), které by se zabývalo diagnózou a terapií syndromu zavrženého rodiče a které by zároveň zprostředkovávalo navození kontaktů rodičů s jejich dětmi, u nichž byl navozen tento syndrom. Ministerstvo zdravotnictví a i Ministerstvo práce a sociálních věcí nevedou žádné statistiky týkající se počtu takto psychicky týraných dětí, jejichž doprovodným znakem je zároveň fakt, že jejich právo na kontakt s rodičem je závažným způsobem porušováno.

U dětí s prokázaným syndromem zavrženého dítěte či s podezřením na něj není postupováno podle platného Metodického pokynu MPSV k postupu obecních úřadů s rozšířenou působností při poskytování pomoci ohroženým dětem ze dne 2.1. 1995, v platném znění ze dne 1.1. 2003. I když je nepříznivý vývoj dítěte ohrožen (to je v případě tohoto syndromu vždy), obecní úřady s rozšířenou působností nepodávají neprodleně soudu návrh na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 76a Občanského soudního řádu. V případech kdy popouzející rodič odpírá podrobit dítě těmto vyšetření na psychické týrání resp. navození syndromu zavrženého rodiče, obecní úřady obcí s rozšířenou působností nezajišťují obvykle přijetí dítěte do zdravotnické ústavní péče či jeho vyšetření odborníkem. Stává se, že popouzené dítě je vystavováno psychickému týrání po celé měsíce, aniž orgány sociálně-právní ochrany dítěte zajistí týranému dítěte jakoukoliv pomoc. Dle sdělení PhDr. Průšové z MPSV jsou vinni tím, že nenavrhují změnu výchovy nezletilých v případě maření styku jedním rodičem, soudy, neboť nevyhovují návrhům sociálních pracovnic v tomto smyslu. Žádná data o počtu návrhů na změnu výchovy ovšem MPSV Výboru pro práva dítěte v roce 2003 nepředložilo, což by mělo doplnit v průběhu r. 2004.

Za Spravedlnost dětem:
MUDr. Jaroslav Jedlička, CSc.
jaroslav.jedlicka@szu.cz


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.