Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Podklady k přípravě Zprávy za rok 2000

Rada vlády ČR pro lidská práva

paní Marta Miklušáková
tajemnice rady

V Praze dne 13.2.2001

na vědomí: sdělovací prostředky

Podklady k přípravě
Zprávy o dodržování lidských práv v ČR za rok 2000

K části Práva dítěte

1) V ČR se každoročně setkává více než 30 000 dětí s rozvodem nebo rozchodem svých rodičů. I těchto dětí se týkají ústavně zaručená základní práva upravená Úmluvou o právech dítěte. Jde zejména o právo znát své rodiče a právo na péči obou rodičů (čl. 7), právo na udržování rodinných svazků (čl. 8), právo na udržování pravidelného osobního kontaktu s oběma rodiči (čl. 9), právo na ochranu proti neoprávněným zásahům do soukromí, rodiny, domova nebo korespondence a proti nezákonným útokům na svou čest a pověst (čl. 16) a právo na ochranu zdraví (čl. 24). Tato práva nejsou soudy a dalšími státními orgány dostatečně respektována a zajišťována v případech, kdy se týkají rozvodových a porozvodových vztahů dětí a jejich otců.

Soudy při porušování uvedených práv nezahajují příslušná řízení z moci úřední, v řízeních zahájených návrhem oprávněného účastníka nevydávají z moci úřední rozhodnutí, která by tato práva a jejich výkon zajistila. Jde např. o předběžná opatření o úpravě styku dítěte s rodičem, o ukládání pokut a odnímání dětí v řízení o výkon rozhodnutí, je-li soudem upravený styk dítěte s rodičem mařen a pod.

Orgány sociálně-právní ochrany dětí nevyužívají právních prostředků, aby uvedená práva zajistily anebo vyžadovaly jejich soudní ochranu. Jde zejména o oprávnění okresních úřadů a orgánů obcí rozhodovat o výchovných opatřeních podle § 43 zákona o rodině a podávat soudům podněty a návrhy k zahájení příslušných řízení. K nedostatkům v činnosti těchto orgánů blíže viz také diplomovou práci „Rozvod, otcové a děti“ na www.iustin.cz. Orgány činné v trestním řízení až na výjimky systematicky tolerují trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zákona, je-li pachatelkou matka nezletilého dítěte.

Těmito praktikami stát zásadním způsobem příspívá k destrukci porozvodových rodinných vztahů mezi dětmi, jejich otci a dalšími příbuznými z otcovské strany.

Na konkrétních, nikoliv ojedinělých případech lze dokumentovat, že se tím posiluje neúcta k právu, a to jak u protiprávně jednajícího rodiče, který se jen vysmívá neschopnosti a neochotě státních orgánů, tak i u postižených dětí, které jsou obětí této zvůle. U dětí se tím vytváří deformované vědomí, že zákony a práva ostatních lze s výhodou svévolně a beztrestně porušovat. Všeobecné důsledky tohoto rozšířeného sociálně patologického jevu pak nese celá společnost.

2) Syndrom zavrženého rodiče, vyvolaný u mnoha dětí v důsledku jejich popouzení proti jednomu z rodičů, je jedním z nejzávažnějších sociálně patologických jevů provázejících rozpady rodin. Přestože český stát je Úmluvou o právech dítěte zavázán k tomu, aby činil všechna potřebná opatření k ochraně dětí před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím (článek 19), uvedený jev není dostatečně reflektován, natož pak řešen; soudy a orgány sociálně-právní ochrany dětí svou činností (i nečinností) v konkrétních případech nezřídka k jeho vytvoření přímo příspívají a tím se podílejí na závažných deformacích vývoje dítěte. Příčina opět spočívá v neplnění zákonných povinností státními orgány a v nevyužívání dostupných právních prostředků soudní a jiné právní ochrany.

Ačkoliv jde jistě o formu společenské patologie významem srovnatelnou (ne-li významnější) s domácím násilím na ženách, kterému se dosavadní Zprávy věnovaly podrobně, nebyla Radou pro lidská práva dosud zřejmě vzata na vědomí. Za zavřenými dveřmi domácností se však odehrává i toto duševní násilí a také jej provází psychický nátlak, včetně závažných deformací citového, sociálního a mravního vývoje dítěte. Zpráva o stavu lidských práv za rok 2000 by toto závažné téma mohla proto jistě zmínit, jestliže se příslušná kapitola Zprávy minulé věnovala m.j. např. dětské práci (je to skutečně problém ČR?), kvazidelikvenci nezletilých (jsou-li za trestné činy souzeni v občanském soudním řízení jsou podle Zprávy „poškozováni“ povinností mluvit pravdu na rozdíl od řízení trestního!) i ještě nedávnému přebírání branné povinnosti žáky vojenských středních škol před 18. rokem věku.

3) Děti odsouzených mužů jsou diskriminovány ustanovením § 68 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Blíže viz následující část.

K části Rovné příležitosti mužů a žen

Přístup státních orgánů k problematice rovnosti žen a mužů, případně k jejich rovným příležitostem, je v praxi většinou účelově redukován na problematiku skutečné či domnělé diskrimace žen, aniž by byly zvažovány také konkrétní zjevné a závažné příklady diskriminace mužů.

1) Na základě statistických dat byl v dosavadních Zprávách o stavu lidských práv věnován značný prostor např. nerovnému přístupu žen a mužů k řídícím hospodářským a politickým funkcím, platové diferenciaci, častější práci žen na zkrácený pracovní úvazek a pod.; podrobně reflektováno bylo např. i poškozování žen cizí národnosti přechylováním jejich jmen podle zásad českého pravopisu, či ztížené uplatnění žen v netradičních vojenských profesích. Naopak, rovněž statisticky doložená diskriminace mužů v porozvodové výchově dětí, je úspěšně vytěsňována. Tato forma diskriminace mužů se tedy týká jak a) samotného rozhodování soudů o svěřování dětí do výchovy jednoho z rodičů po jejich rozvodu, tak b) nezajišťování otcovských práv na výchovu dětí a péči o ně i při rozvodu a po něm (Listina základních práv a svobod, čl. 32 odst. 4).

ad a): Matkám bývá svěřováno dítě do péče téměř vždy, a to i za okolností pro dítě nevyhovujících - problematická, výchovně a morálně nezpůsobilá osobnost, alkoholička, trestná činnost a pod.; dlouhodobé statistické údaje vykazují prakticky neměnný poměr, kdy v 92% rozhodnutí o výchově jsou děti svěřeny matkám, v 6% otcům a ve zbytku jiným osobám.

V řízeních o úpravu poměrů nezl. dětí po rozvodu soudy ani orgány sociálně-právní ochrany neplní dostatečně svou povinnost jednat z moci úřední (zásada oficiality), takže pokud např. otec výslovně nepodává návrh na svěření dítěte do své výchovy, soud neprovádí dokazování (a opatrovník takové dokazování nenavrhuje) kdo z rodičů je pro výchovu dítěte způsobilejší, aby dítě svěřil do péče jemu, nebo aby zajistil dostatečné kontakty dítěte také s druhým rodičem.

Připustíme-li, že nejdůležitějším kritériem k posouzení, u kterého z rozvedených rodičů bude mít dítě příležitost k nejpříznivějšímu vývoji, je kvalita osobnosti rodiče (rodič vychovává dítě tak kvalitně, jak kvalitní je sám), potom lze k tomuto účelu vhodně využít Gaussovu křivku, jakožto univerzální charakteristiku rozdělení jevů a proměnných v živé i neživé přírodě. Rozdělíme-li tuto křivku na 3 základní úseky (osobnost rodiče spíše špatná, osobnost průměrná, osobnost spíše dobrá) do nichž promítneme 9 možných kombinací osobností rodičů dítěte (např. matka i otec spíše dobří, matka dobrá - otec průměrný, matka spíše špatná - otec spíše dobrý atd.), tak i při určitém preferování matek z „biologických důvodů“ (kombinace oba spíše špatní, další kritéria u shody kvalit obou), dospějeme k závěru, že alespoň jedna třetina rozvádějících se (nebo rozváděných!) otců má z hlediska kvality osobnosti lepší výchovné předpoklady než matky, a že minimálně takový poměr mezi rodiči, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy, by se měl odrážet i v soudní praxi, na rozdíl od setrvalého výrazného nepoměru, uvedeného již výše.

Námitku, že otcové o svěření dětí do své péče nežádají a proto je nemohou získat (propracovanému „protiotcovsky“ zaměřenému systému, který je od takových návrhů odrazuje, odolají skutečně jen ti nejvytrvalejší), lze snadno vyvrátit již zmíněnou zásadou oficiality, tedy povinností soudu svěřit dítě do výchovy kvalitnějšímu rodiči i v případě, že on sám takový návrh výslovně nepodává. Výchova dítěte je totiž nejen právem, ale především povinností rodiče.

ad b): Řízení o úpravu poměrů nezl. dětí, resp. zejména o styk s nimi, jsou zbytečně protahována, aniž by soudy využívaly institutu předběžného opatření. Jsou také vedena "presumpcí viny" toho rodiče, jemuž jsou upírána práva na výchovu dítěte nebo kontakt s ním, takže se (i po dlouhé roky!) takový rodič musí vyviňovat ze všech možných nesmyslných osočení a neustále prokazovat svou schopnost a oprávněnost ke svému dítěti se vůbec přiblížit (opakované znalecké posudky psychologů a psychiatrů i sexuologů jsou spíše pravidlem, než výjimkou), namísto aby soud styk alespoň v minimálním rozsahu bezodkladně upravil předběžným opatřením a potom prověřoval vesměs průhledná a křivá obvinění od rodiče bránícího ve styku. Vzhledem k neúprosným statistikám je až na výjimky takto domáhající se diskriminovaný rodič výlučně pohlaví mužského.

Ani po soudním rozhodnutí o úpravě styku otce s dítětem, nejsou příslušnými orgány důsledně využívány všechny právní prostředky, kterými by výkon ústavně zaručeného práva rodiče mužského pohlaví na péči o své dítě a jeho výchovu i po rozvodu stát zajistil, pokud je toto právo porušováno.

Také dlouhodobé bránění ve styku dítěte s jedním rodičem, je-li mu bráněno ve styku s otcem, není v soudní praxi považováno za změnu poměrů vyžadující nové soudní rozhodnutí o výchovném prostředí, ačkoliv novela zákona o rodině se v tomto smyslu vyjadřuje dostatečně jednoznačně.

Uvedená realita rozvodových a porozvodových rodinných vztahů se netýká pouze dětí, ale také jejich otců, tedy osob mužského pohlaví, je proto zcela jistě na místě ji uvádět v části „Rovné příležitosti mužů a žen“, neboť také mužů se v tomto právním státě lidská práva bezprostředně dotýkají.

2) Kromě těchto obecných diskriminačních tendencí je nutné poukázat na konkrétní dvě diskriminační ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody, platného od 1.1.2000. Ačkoliv podle § 15 zákona přísluší odsouzeným ve výkonu trestu stejná práva, odsouzené ženy jsou oproti mužům zvýhodňovány zásadním způsobem. Pouze odsouzené ženě - nikoliv muži - může být podle § 67 zákona povoleno, aby ve výkonu trestu měla u sebe a starala se o své dítě. Pouze odsouzené ženě - nikoliv muži - která před nástupem výkonu trestu řádně pečovala o své nezletilé dítě, lze podle § 68 zákona prodloužit dobu, po kterou je přerušen výkon trestu, až o 10 dnů v kalendářním roce k návštěvě dítěte, které se nachází v péči jiné osoby.

Je tedy zřejmé, že zákonodárce - lhostejno z jakého důvodu, založeného třeba na předsudcích, že muži nejsou schopni citu ke svým dětem - odpírá odsouzeným mužům rovná práva s odsouzenými ženami a zavádí tak diskriminaci podle pohlaví. Např. odsouzený muž - vdovec, pečující dosud řádně o nezletilé děti, který z nedbalosti při dopravní nehodě způsobí škodu většího rozsahu a je odsouzen k nepodmíněnému trestu, nemá na podání žádosti o prodloužení doby přerušení trestu nárok (natož aby směl vyžadovat povolení mít u sebe ve vězení své dítě!), zatímco odsouzená žena, která stejnou nebo vyšší škodu způsobila úmyslnou zpronevěrou v bance, takový nárok má!

V konečném důsledku jsou ovšem diskriminovány i děti odsouzených mužů, které se podle zákona stávají podřadnějšími, než děti odsouzených žen!!!



zmocněnci sdružení

Oldřich Mezl
Luboš Patera


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.